Mám vzdělání. A mám své vzdělání rád. Stálo spoustu píle (mě), času (mě a mé rodiče) i peněz (hlavně rodiče). No a i proto rád klopím za lepší učebnice či pracovní sešity pro své děti. A teď mi to chtějí zakázat????
Představte si co se stalo. Na jinak poklidných třídních schůzkách nám naše milá a oblíbená (zcela bez ironie) paní učitelka sdělila, že neví jak bude příští rok naše děti učit. Neví jak, neví z čeho, protože není za co.
Byli jsme totiž každoročně zvyklí, a dělali jsme to rádi, připlácet za kvalitní pracovní sešity na angličtinu i lepší "kapesní" mapy pro vlastivědu a podobně. A teď nesmíme.
Dva (tedy nejspíš "dva", jedná se o citlivé téma, a tak se raději říká "někteří") rodiče žáků se ohradili proti příplatkům a zablokovali tím tuto možnost pro celou školu, tedy zbylých téměř tisíc ostatních žáků naší státní základní školy.
Paní bývalá ministryně školství Valachová se ve svém blogu vyjadřuje k peticím rodičů, které ochromují činnost pedagogů a školy. Ale co má zoufalý rodič v takovém okamžiku dělat jiného, než psát petice? V tomto případě ovšem petice neochromující, ale naopak podporující snahu pedagogů lépe učit.
Nechci otevírat jistě obsáhlé téma, zda mají tito nemajetní rodiče pravdu. Určitě by to stálo za samostatný článek. Nestálo by ale za to založit nějaké fondy, které by nemajetným dětem učebnice zaplatili? Jako je tomu dnes u tak omílaných fondů na obědy? Rád do takového fondu přispěji, umožní li mi to zaplatit si učebnice i pro mé dítě.
Tohle téma publikuji v době, kdy to vypadá, že nakonec protesty rodičů, rozumnost vedení školy a absurdita celé situace spojeny v jednotnou sílu narýsují řešení. Škola takovým žákům učebnice na vlastní náklady zajistí. Abych křehkost takového pololegálního řešení neohrozil, raději nenapíši jak.
Chtělo by se říci sláva. Zůstává hořkost z celé situace, nesystémovosti a bezmoci. Proč nemám pocit vítězství?
